Dušan Vyoral, plavec, 36 let
Po tom, co jsem se doma aklimatizoval, na společný týden moc rád vzpomínám. Pobyt na Strahově mi moc pomohl po stránce fyzické, ale také psychické. Bylo fajn, že kromě plavání a cvičení jsem se i kulturně vyžil, myslím tím návštěvu divadla, zámku a společná posezení. Plavání mě vždycky baví, tentokrát to bylo ještě lepší. Sice jsem v průběhu týdne vypil skoro polovinu strahovského bazénu, ale díky obzvlášť půvabné cvičitelce jsem na to hned zapomněl. Bylo to všechno bezvadné a do Strakonic mám v úmyslu se zlepšit.
Petr Hořejší, plavec, 39 let
Zúčastnil jsem kurzu Nový ostrý start pro postižené, kteří se učí plavat nebo sbírají zkušenosti v plavání. Zkušený tým pod vedením Jardy Koláře nás učil všemu potřebnému. Mě učili jak správně zabírat rukama, jak dotahovat záběry, jak držet tělo abych se nepotápěl, jak správně dýchat. Též jsme měli protahovací cvičení, která mně obzvlášť pomohla k pohyblivosti celého těla. Ke každodennímu tréninku patřil i odpolední či večerní kulturní program, návštěva zámku, divadla, parku na Petříně. Jinak se po celou dobu o nás starali dobrovolníci, kteří s velkou láskou a úsměvem plnili každá naše přání. Já osobně jsem si ze Strahovského bazénu a kolejí, kde jsme nocovali, odvezl spoustu krásných zážitků a vzpomínek. Poznal jsem skvělé lidičky nejen z pražského KONTAKTU bB, kteří si zaslouží velké poděkování za svou práci. Také nesmím zapomenout s poděkováním pro dobrovolníky. Tak tedy velké díky všem.
Jarda Jadlovský, plavec, 50 let
Nový Ostrý Start. Neuvěřitelné! Kontakťáci mě pozvali na něco, o čem jsem právě snil. Fakt! Zrovna jsem se totiž rozhodl jet v roce 2015 na Ironmana na Havaj. Proč? Protože jsem asi pověrčivý matematik. Co se stalo? Vloni v létě jsem jezdil na handbiku půjčeném od Zbyňka Švehly, kterého měl poprvé na Ironmanu 2001 a na podzim jsem si koupil kolo od Michala Šišky, které bylo na Havaji v roce 2008, když tam byl také poprvé. Při pohledu na samolepky IRONMAN 2001 a 2008 jsem si řekl, že to není náhoda a pak mě to trklo. Pojedu! Když budu makat, tak to snad zmáknu, ale nejvíc se děsím plavání, protože 3,8km momentálně neuplavu ani za 2hodiny. Chce to umět kraula a NOS mi dává naději, protože makat je jedna věc, ale bez řádného stylu by to prostě nešlo. Líbí se mi i ten název, neboť věřím, že se mi to pozitivně promítne i do života. Tak tedy nově a ostře! Start!
Sraz byl posledního února na Strahově. Ze zasněženého Písku jsem přijel do Prahy, kde se sníh téměř nenacházel. Zajímavostí je skutečnost, že při návratu jsem vyjížděl ze Strahova, kde bylo souvisle 5cm nového sněhu a v Písku už mezitím roztál. Ale to bych předbíhal a to by byla velká škoda, zatím se musíme seznámit. Seděli jsme v krásné restauraci a na obrovské televizi naši pozornost odváděl Lukáš Bauer, protože byl stále na špici. Jarda Kolář nás informoval, ale běžky byly lákavější a pak jsme jedli výbornou večeři. Já jsem si dal pivo, neboť to je nejlepší ionťák. Nesedělo se dlouho, musíme se na to řádně vyspat. Bydlel jsem s Petrem, kterého jsem znal už 4 roky z Kladrub, kde se popral za mě a za dobrou věc, protože je kamioňák a tak se s ničím nepáře. Byl jsem rád, že mám takovou ochranku a navíc se za ten týden naše přátelství ještě prohloubilo. Prostě pohoda.
Kupodivu jsem nebyl nejstarší a ani druhý nejstarší, ačkoli je mi už 50 let. Podstatné je, že jsme si všichni náramně rozuměli. Celý týden nám svítilo sluníčko a také nálada byla také stále skvělá. Kromě středy se plavalo 2xdenně. Ve středu odpoledne jsem měl velké plány, ale nakonec zvítězila zasloužená postel. Kromě plavání jsme stihli výlet na Petřín, procházka byla nádherná, slunečná se zbytky sněhu. Také jsme absolvovali večerní prohlídku zámku v Mníšku pod Brdy, kde nás provázela kouzelná babička, anděl a Bílá paní. Nejvíc se mi líbilo ve věži s hodinami. Nejdřív nás museli naši milí asistenti vytahat do patra a tam už by to mohlo jít samo, ale v ruce jsem měl lucernu a tak mě musela tlačit moje osobní asistentka Petra, která to dělala zjevně ráda. To mě velmi těšilo, že nás to oba baví. Určitě nám to šlo lépe než nácvik kraula, ačkoli pokrok jsem prý učinil. Zatím to však na Havaj není. Jo a taky jsme jeden večer byli na Himaláji, což je hospoda, kde jsem si skoro celý večer povídal se Stáňou a náramně jsme si rozuměli. Dokonce mi pak poštou poslala slíbené Bluesbery, tak díky. Jsou fakt dobrý. Vyprávěl jsem Stáně o tom, jak jsme bydleli v Praze, pak se nám narodila Anežka a museli jsme do většího bytu a do menšího města. V tom pípne SMS a já čtu, že jsem zapomněl na Anežky svátek. No jo při tak nabitém programu se ani nedivím, ale zachránit se to musí! Popřál jsem hned po telefonu a něco jí určitě přivezu. Snad již nikdy nezapomenu. Vždy když bude mít svátek, tak si vzpomenu na Himaláj. Ve čtvrtek večer se jelo do Městských divadel na Postřižiny. Seděl jsem vedle Vincenta, kterého znám ze všech plavců nejdéle, protože jsem se s nim potkal hned po úrazu. Ještě déle však znám Honzu Nevrklu, protože ten mě navštívil na Vinohradech, když jsem byl ležák po operaci, protože ho za mnou poslal Dr.Jan Hnízdil, který poznal že mám depku a shodou okolností nám hned první večer tohoto týdne na své přednášce o nemocích vyprávěl i o depkách a jejich propojenosti. Tenkrát mi to moc pomohlo a dnes taky. Nevrkla mě tehdy navštívil i s Martinem Kovářem a škoda že se neuskutečnil jejich plán dostat mě hned do bazénu. Byl bych ve vodě dřív než ve vozíku. Nakonec, co by ne, vždyť jsem ve znamení Ryb.
Úžasné byly také snídaně uprostřed chodby na ubytovně. První den jsme byly zpočátku rozpačití, ale pak jsme si tento způsob zamilovali. Po snídani se do nás opřeli motory Bára, Míša a spol., ale někdo jel i motoricky přes celé koleje na bazén, to bylo stále do kopce asi 500m. Já jsem jezdil v mrazivém slunečném ránu na vlastní ruční pohon, abych trochu trénoval. Bylo to pěkně zahřívací. Rozcvičku u bazénu vedla vždy Kristýna Poloková a to jsme se taky hodně nasmáli, protože když je dobrá parta, tak stačí málo, ale i při józe jsme blbli, ale to se přeci nehodilo. Pak nám Jarda vysvětlil a předvedl, co se bude dít ve vodě a my jsme to zkoušeli pod dohledem svého instruktora. Bylo to intensivní a přitom příjemné, každému to v něčem pomohlo. V pátek odpoledne jsme si zazávodili. Mezi mnou a Petrem se strhla velká bitva. Ještě kdyby tomu odpovídaly časy. Asi jsme byly po týdnu hodně unaveni. Rekordy padnou příště. Hlavně že atmosféra byla skvělá.
Abych jenom nechválil, tak mě vadilo hlavně to, když se měnil režim, protože jsem nesledoval rozvrh a pak jsem nevěděl, že snídaně je dřív a kratší nebo oběd později a delší a večeře jinde a jiná (biftek v hospodě). Naštěstí nás naši milí instruktoři nepustili ze zřetele a stále nás hlídali. Poslední den v pátek, když už bylo po všem, doplaváno a vyznamenáno, mě ráno zcela rozhodil ten nový sníh, kterého napadlo 5cm. Na autě jsem měl totiž letní gumy, protože jsem si vzal naše druhé, horší a šizené auto, které se mi nyní dokonale pomstilo. Při loučení jsem na sníh na chvíli zapomněl, mrazivé chmury roztály, protože jsem byl velmi dojatý. Slzy jsem radši utajil. Domů jsem se těšil, ale odjíždělo se mi fakt těžko. Nakonec i cesta byla pohodová, tak nezbývá nic jiného než vzpomínat v dobrém, chválit a děkovat. Bylo to všechno naprosto dokonalé a jestli se drobné chybičky vloudily, tak byly jako kořeníčko. Děkujeme ti Kontakte, že nám pomáháš překonávat bariéry fyzické i psychické. Doufám, že ve Strakonicích dopiluju kraul, i když Honza říkal, že se ten kraul nenaučím nikdy. Dělal si ze mě srandu, ale docela mě vyprovokoval. Nastartovaný jsem, tak už to snad zmáknu. Možná si srandu nedělal. Kraulovat se už učím 12let.
NOS se nyní snažím uplatnit aspoň v běžném životě. Chtěl bych se k všedním věcem postavit bez špatné nálady a nadávek, jak to často dělám, když se nedaří. Tak třeba pustit se do vaření s nadšením a do úklidu s radostí. Těšit se na výsledek. Pustit se do něčeho naplno a zapomenout na starost, nemoc a depku. NOS je geniální nápad. Jó, jó. Jo!
Nikola Karafiát, plavec, 23 let
Jako student jsem bohužel s plaváním s KONTAKTEM bB musel před třemi lety přestat - studium si žádalo příliš mnoho času. Situace se ale nyní změnila k lepšímu a já začal hledat možnosti, jak se do činnosti KONTAKTU znovu zapojit. Nábor nových účastníků byl už pryč...
Jednoho dne se mi dostala do rukou obálka s předvyplněnou přihláškou na Nový ostrý start. Zpočátku jsem se bál, že tak nějak nezapadnu do kolektivu - vždyť cílovou skupinou byli lidé, kterým měla účast pomoci znovu se zapojit do života, něco, co jsem vůbec nepotřeboval - na druhé straně mě ovšem lákala možnost se po třech dlouhých letech zase ponořit do vody a procvičit tam moje spastické tělo. Tahle touha nakonec překonala i strach z možného nachlazení a já se nakonec rozhodl jet.
Na Strahově jsem zažil několik momentů, které mě mírně vyděsily (poměrně úzký pokoj s rozpadajícími se skříněmi a o něco později pohled do seznamu účastníků, při němž se ukázalo, že jsem se znatelným odstupem nejmladším účastníkem akce), ale brzy jsem poznal, že mé obavy byly naprosto liché - už úvodní večeře na bloku 8 je všechny rozptýlila a rozcházeli jsme se jako staří známí :)
Ani zaměření pobytu mi nakonec tolik nevadilo, rád jsem si na těch pár desítek metrů mezi bazénem a blokem 12 sedl do auta (což by na běžném soustředění typu Strakonic už z povahy terénu možné nebylo), únava je prevít :)
Krátce, toho týdne rozhodně nelituji - na druhou jízdu na elektrickém vozíku po deseti letech nebo na "Eine kleine Mnichov unter Brdy", jak někteří po zjištění mé specializace na Německo překřtili Mníšek pod Brdy, se prostě zapomenout nedá :)
Michaela Ženíšková, dobrovolnice a instruktorka, 22 let
První březnový týden jsem se zúčastnila pobytové akce NOS, tzv. nováčkovský kurz. Tato pobytová akce je výjimečná a jiná než ostatní. Této akce se zúčastňují hlavně ti, kteří během roku nemají možnost účastnit se plavání pořádané Kontaktem bB nebo úplní nováčci. Tato akce je velmi náročná po stránce fyzické i psychické, jak pro dobrovolníky, instruktory tak pro plavce. Ale celotýdenní program Vám nedává šanci pomyslet na únavu a na konci týdne odjíždíte s pocitem, že jste udělali něco dobrého. Chtěla bych poděkovat pracovníkům, kteří nám byli nápomocni v bazénu i mimo něj. A za to, že jsem se mohla akce zúčastnit a poznat tak nové skvělé lidi.
Barbora Smékalová, dobrovolnice a instruktorka, 24 let
NOSná akce KONTAKTU bB
Doufajíc, že nikdo nepozná, že jsem si nestihla vyprat ponožky, ještě plná dojmů a chlóru ze Svitav, vydala jsem se na týdenní strahovské NOSování. Začali jsme pěkně zostra (ostatně, co jsme mohli od akce s takovým názvem čekat jiného), večeří o několika chodech. Tehdy jsem ještě té flákotě masa a kusu štrúdlu nepřikládala takový význam, ale když jsme se další den ráno probojovávaly se Stáňou divokým větrným strahovským vrškem, pochopila jsem, jak moudře Jarda tu večeři naplánoval. Potřebovaly jsme opravdu všechnu sílu, aby nás ten vichr neodnesl k úplně jinému bazénu. Ač jsme dorazily po rozcvičce, byly jsme nejrozhýbanější ze všech. Stáňa pak navíc podala plnohodnotný výkon ve vodě. Zážitek to byl posilující, ale další cesty na bazén již někteří z nás raději absolvovali autem.
Po prvním zaslouženém odpočinku jsme se všichni uchýlili do posilovny, kde jsme ovšem místo svalů tužili mysl prostřednictvím jogínských technik. Hluboké pohroužení v plamen svíčky však bylo občasně přerušováno nekontrolovatelnými salvami smíchu. V souvislosti s tím musím konstatovat, že Nikola s Petrem budou muset k duchovní obrodě využít zřejmě jiných cvičení než jógových. Po tomto tréninku soustředěnosti podávali ve vodě všichni naprosto koncentrované výkony.
Přednášku doktora Hnízdila o stresu, která se konala večer, jsem byla nucena vynechat, protože jsem se celá vystresovaná věnovala školním povinnostem. Nemohu tedy poreferovat blíže.
V úterý jsme sice již nebyli tak koncentrovaní, plavecké výkony byly přesto v obou polovinách dne brilantní. A proč že jsme se nemohli celé úterý pořádně soustředit? No, všichni jsme se těšili na jeden z vrcholů kurzu, koncert populární punkové kapely „Tři otazníky“. Vydařil se podle očekávání a jako bonus nám Dan svou neuváženou manipulací s jukeboxem způsobil hromadné pětinásobné déja-vu.
Ač byla středa třetím, tedy kritickým dnem, dopoledne jsme si plavání neodpustili. Večer nás pak, již opět plné sil, přivítali Digrinovi na zámku v Mníšku pod Brdy přejmenovaném na Eine Kleine Mnichov unter Brdy (kupodivu ne germanofilem Nikolou, nýbrž Jardou Jadlovským). Troufám si říci, že pro většinu z nás to byla první noční prohlídka zámku v životě. Občas to bylo až pohádkové, zejména když jsme se díky zapůjčeným lucerničkám a s Karafiátem v čele, stali na chvíli Karafiátovými Broučky. Taky nás zahřálo u srdce (alespoň mě tedy určitě), že Dan se dobrovolně přidal k exkurzi na zámku místo toho, aby šel pařit do Roxy. Zároveň svůj středeční proklamovaný odjezd z kurzu odložil na neurčito.
Ve čtvrtek už jsme se zase naplno vrhli do dvoufázového plavání. Ještě jsem zde nezmínila, že některé dvojice plavec-instruktor byly velikostně poněkud nesourodé. Za všechny bych uvedla přiklad Dušana a Péti (na publikovaných fotografiích je snadno poznáte i bez bližšího popisu). To ovšem nic nemění na tom, že plavecky i lidsky si skvěle rozuměli.
K večeru jsme již opět prahli po kultuře a tak jsme se vydali do divadla. Ač Miroslav Vladyka podal v Postřižinách kvalitní výkon v roli strýce Pepina, nemohla jsem se ubránit pocitu, že Jarda Kolář by tuto roli zvládl ještě o třídu lépe.
Uspokojeni uměním jsme se v pátek dopoledne mohli opět trošku otužit při plavání. Atmosféra tréninku byla tentokrát prodchnuta zdravou předzávodní nervozitou. Nebylo však čeho se bát, odpoledne všichni podali maximální výkony.
Kurz skončil stejně jako začal, tedy pořádnou večeří v restauraci u Kaskadéra, která už se tak sice dávno nejmenuje, ale pamětníci jakýkoliv jiný název odmítají.
Bohužel jsem již asi mnohonásobně překročila zamýšlený rozsah tohoto vzpomínání, prý stačí napsat odstaveček a ještě jsem se nestihla zmínit o Kristýně, Hance, Jirkovi, Vincovi, Lubošovu speciálním předodjezdovém rohlíku, Kubovi, Zdeňkovi, Lukášovi, Jarčiných výborných koláčích, Míše, Ivaně, Tomovi a Táně.
Nejmenovaný recenzent mě upozornil, že můj popis bude pro nezúčastněné nesrozumitelný. Co na to říct...měli jste jet taky!!!
A ještě jedno poučení na závěr, kdyby Vám chtěl Jarda Jadlovský vyprávět historku o prasátku, rozhodně si nechte říct tu plnou, pětadvacetiminutovou verzi, stojí za to.
A když poučení, tak taky poděkování...a to všem zúčastněným, ale v prvé řadě Jardovi Kolářovi, že to všechno tak pěkně nezorganizovaně zorganizoval. Ať žije!
